To, co jsme nedokončili v červnu toho roku kvůli mému bolavému zubu (a nesnesitelnému počasí), přijeli jsme dokončit o dva měsíce později.
Po poledni jednoho zataženého dne koncem srpna tedy vystupujeme z vlaku na zastávce s poetickým názvem Huslenky, sedláme modrou značku a začínáme stoupat k hřebeni Javorníků. Je teplo a dusno, ale oproti červnové
eskapádě v Bílých Karpatech je to krása. Přesto těch 7,5km na hřeben funíme dlouho, většinu léta jsme věnovali práci a nikoliv pohybu, takže těla proti nenadálé zátěži protestují. Na hřebeni je pak už situace o mnoho
lehčí - jdeme plus mínus po rovině, sem tam nějaký vrcholek, hezky ve stínu lesa. Počasí se zvolna vylepšuje, či to spíš tak jen vypadá, v průhledech se kocháme majestátními masivy Beskyd, zejména Kněhyní a Smrkem,
které jsou nejblíž; ovšem po další hodině s námi počasí pro změnu zalaškuje a začíná pršet. Shodou okolností však právě ve chvíli, kdy jsme pod vrcholem Kohútka u turistické chaty, do které tedy rovnou zmizíme.
Sice je uvnitř celkem mrtvo, ale útočiště s pivem po dobu deště není k zahození. Mraky zanedlouho zvedají kotvy, odplouvají i s deštěm kamsi do dálav a my tak můžeme pokračovat dál opojeni výhledy do provlhlého
kraje, do lesů, kde se večerním sluncem zbarvené páry mísí s labyrintem horizontů horských hřebínků... Je to nádhera. Přes řadu vrcholů hřebene dojdeme před soumrakem na Malý Javorník (1019m), jenž si započítám do
sbírky českých tisícovek, a s pokračujícím soumrakem dosahujeme cíle už na území Slovenska - vítá nás vrchol Stratenec (1055m) a nabízí nám kouzelný rozhled. Mraky klesly do dolin a nad nimi jen tiše dřímají horští
obři...
Přidáno: 20.2.2023 --- Fotky: B., Lenka
© 2023 PlzDi