Zbývalo mi v Krkonoších posledních pár vrcholů vyšších 1000m, abych je měl komplet. Tak tedy jednoho pátečního odpoledne v půlce dubna vzhůru do toho. Parkuju v Černém Dole a hned od auta začíná smělé stoupání, které mě za hodinu ufuněného a propoceného vyplivne na hřebínku Špičák - Jelení vrch (1024m). Je příjemný podvečer, nikde ani noha, počasí ideální, a nic se na tom nezmění za těch 7,5km, které ujdu kolem Tetřevích bud a Lesní boudy až na Liščí louku. Tam, na jejím horním okraji, si zřídím své širákové nocoviště, hezky se rozvalím.. Povede se mi ovšem vykydnout ešus s napůl rozvařenými těstovinami. Instantní krmi sice nějak částečně zachráním, ale je mi to tak nějak jedno; vůbec vlastně nemám hlad a cítím se divně. Usnu ale kolem deváté jako miminko, bohužel však jen na dvě hodiny, o jedenácté mě budí bolehlav a svíravá bouře v žaludku. No to snad ne! Hodinu a půl si nalhávám, že se to srovná, ale je to čím dál horší, obsah břicha musí ven. Tfujtajbl. Místo abych si užíval krásnou noc v horách pod hvězdami, řeším tohle. Úleva přichází, spánek však ne; ještě za hodinu musím zvracet znovu a pak, někdy kolem třetí ráno, konečně mrákotně odpadnu do říše snů.
  Budíček o půl sedmé není zrovna radostný, je mi sice už dobře, ale cítím se jak přežvýkaný od buvola a vyplivnutý na louku a říkám si - jak asi dneska zmáknu těch naplánovaných cca 32km? Ale je třeba něco dělat. Čaj nemůže uškodit, ten do sebe hrknu, zkusím k tomu jeden rohlík a před půl osmou vyrážím vzhůru k Liščí hoře. Sice mám daleko do odpočatého horala, ale nějak jdu. Za chvíli se objeví sníh, to není dobré, jde se v něm špatně, ale nejvyšší vrchol dnešního dne dávám šťastně a teď se bude dlouho už jen klesat. Za bufetem Na rozcestí mizí sníh z cesty a já jdu jako mátoha dál k Výrovce, od ní dolů k Richtrovým boudám a na Lesní horu (1129m). Na jejím vršku mě znovu ještě zákeřně přepadnou mé vnitřnosti, ale tentokrát to jde tou druhou, správnou stranou. Uf! Hrůza, ale zdá se, že je mi o něco líp. Sestoupím do Zeleného dolu, ve stejnojmenném potoce se báječně vykoupu, hned je zas o fous lépe, pokračuju dál přes Skalku (888m) až do Pece pod Sněžkou, kde je nejnižší místo trasy (nepočítáme-li její závěr). No a při výstupu sjezdovkou nahoru z Pece si uvědomím, že je mi najednou už úplně dobře, šlapu jak o závod a vše je v pohodě. Tak tedy sláva. Pak už to valím jako ten správný sekáč a tisícovky mi padají do kapsy samy - Javor, Slatinná stráň, Vlašský vrch, Signál a zakázaná Světlá. Tam si uvědomuju, že už začínám mít dost, ale je třeba dílo dokončit, zbývá poslední vrchol. A tak mě o půl čtvrté vítá Černá hora (1300m), nepříliš vlídně pokrytá sněhem, kterým se motám k vrcholu z posledních sil. Ovšem Krkonosše jsou tímto po tisícovkářsku moje! V kiosku U staré lanovky dávám oslavné pivo a říkám si, jak by bylo hezké mít tady parťáka, nemuset už nikam pokračovat a těch piv tady spolykat o něco víc... Jenže já musím dolů. Cesta je to krutá, 700 výškových metrů v sestupu, u auta jsem na odpis. Ale šťastně na odpis ;))

Přidáno: 12.9.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi