Velká túra začíná tradičně v nějakou šílenou hodinu, takže vstávám ve 2:30h, abych po šesté už mohl ze Špindlu funět nahoru. Čelovka prořezává chladivou tmu a v lese občas zachrastí nějaké zvíře, kterému ruším ranní klid. Kolem sedmé mizí les a začíná sníh, což jsem nečekal; je půlka října, ale to Krkonoším holt nevadí. Předbíhá mě jeden běžec, jinak není nikde ani noha, takže s obezřetností vstupuji do zapovězeného terénu a zasněženými travami stoupám ke druhé nejvyšší hoře naší republiky - Luční hora mě vítá východem slunce a krásnými barvami, což s vděkem oceňuji! Je třeba však ještě dojít na její nerozlučnou sestru Studniční horu, která je takřka stejně vysoká. Daří se, je to parádní ráno a já jsem tomu rád. Sestoupím na chvíli na asfaltku, projdu kolem nesměle se probouzející Luční boudy a nedaleko za ní na státní hranici odbočuji zase do ilegality, abych mohl zmrzlou hřebenovou slatí a loukami dojít na Stříbrné návrší (1433m), nenápadný vrcholek, který by mi ovšem do sbírky chyběl. Přes dolinku Bílého Labe se vracím na značenou trasu, něco málo pojím, pokochám se na vyhlídce Krakonoš, pak o kousek sestoupím a když nikdo nejde, rychle funím vzhůru na hřeben. Kozí hřbety! Po léta tajně vysněný cíl, krásný hubený hřebínek porostlý klečí, jedno z nejobtížněji prostupných míst u nás vůbec. Zpočátku to ještě jde, ale po chvíli je to boj s kosodřevinou, který jako by neměl konce, nepoddajné větve se zbytky sněhu nechtějí člověka pustit dál, sníh máčí kalhoty i rukávy mikiny, zkrátka výživná procházka! Těch 2,5km jsem šel skoro 2,5h. Ale na konci, na Železném vrchu (1321m), je ohlédnutí zpět sladké - člověk ví, že už sem asi nikdy nepůjde, nasává přítomný okamžik a kochá se krásou hřebene i okolí. Pecka! Nu a pak už zbývalo jen sestoupit, na slunci v nižších polohách se trochu usušit a najíst, doklopýtat znaveně zpět k parkovišti a vzhůru k domovu... Báječný den!

Přidáno: 17.4.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi