Několik chybějících vrcholků v oblasti Jezerní hory přimělo mě zase jednou vstávat ve 3h ráno a řítit se tmou za tónů klasické hudby z rozhlasu Vltava vstříc Šumavě. A tak kolem páté parkuji nad Alžbětínem a vydávám se za úplné tmy údolím Svarožné vstříc zapovězeným územím. Myriády hvězd nad tichými lesy sledují mé kroky, z údolní cesty se po pár desítkách minut svižné chůze stává pěkné stoupání a když za prvních náznaků šera míjím místo, kde jsme v roce 2011 s tatíčkem spali při nezdařeném přechodu Šumavy, vím, že jednotvárný přibližovák je za mnou a následovat bude už jen a jen ta správná přírodní zábava. Po kamenité státní hranici vyjdu ke Svarohu a zanedlouho mě vítá SZ vrchol Jezerní hory. Mlčenlivým zbytkem kdysi bujného lesa pak dojdu až na samotný vrchol Jezerní hory, kde posnídám a s tradičně povznešenými pocity sleduji východ slunce nad Šumavou. Pak už následuje sestup ranním světlem na hřeben zvaný Václaváky, který byl za 1. republiky oblíbenou vycházkovou cestou zvanou Horní Dámská, dnes je však zakázaný. Jenže jsou na něm čtyři vrcholky a ty tu přece nenechám! Za čím dál hezčích barev rodícího se dne kochám se skalkami a podzimně zbarvenou vegetací, až postupně sejdu na značenou cestu a po ní již zase legální půdou k autu. Cestou zpět odskakuji ještě na vrcholky Nad Špičáckým sedlem (1001m) a U Rudské silnice (1024m), abych byl na oběd už zase doma, spokojený s vydařeným dopolednem.

Přidáno: 7.4.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi