Bylo potřeba se nasosat zimy, mrazu a azura; tak jako každý rok jsem neodolal a musel někam nahoru. Protože mi chybělo pár vrcholků v okolí Ostrého, zejména Malý Ostrý, byla lokalita celkem jasná. A tak tradičně brzký budíček, ještě za hluboké tmy a mrazu vystoupit v Hamrech z auta a vzhůru nahoru, kde čeká tichý zimní les, kterým se rád nechám pohltit, a který se ochotně nechá olizovat světlem mé čelovky. Výstup je dlouhý tak akorát, těsně pod vrcholovou hlavou vychází slunce a samotný top Velkého Ostrého mám v krásném ranním světle. Na jihu Alpy, na druhou stranu Slavkovský les, Brdy, Klínovec... A spoustu dalšího. Nikde samozřejmě ani noha. Co si víc přát? Krása. Tiše sedět a kochat se ovšem nelze moc dlouho, vrcholové klima je zostřeno větrem, jenž je více než čerstvý, čímž je okolní už tak nízká teplota pocitově srážena ještě o dost níž. Sestupuju tedy do sedla mezi Ostrými a lesem pak mírně stoupám k vrcholku Malého Ostrého. Ten, byť má přízvisko Malý, je podobně impozantní jako jeho vyšší bratr, a výhledy zejména do Německa nabízí taky skvělé. I zde je ovšem slušně větrno a kosa se zasekává čím dál hlouběji, zejména do prstů. Je potřeba zmizet. Vracím se pod hlavní vrchol, částečně skalní traverz pod ním je v zimě zábavný, ale vyvede mě na hřeben a na něm už si pak přes dvě hodiny užívám zimní krásu; přes pár vedlejších vrcholků dojdu až na Velký Kokrháč a za Čertovým kamenem mizím z hřbetu dolů. Šťastně trefím neznačenou lesní cestu, která mě dovede k červené značce, tu však příliš dlouho nevyužívám, pohostí mě ještě vršky U Jezerní jedle (1041m), Nad Bílou strží (1084m) a Nad Vodním zámkem (811m), které jsou opět zcela mimo cesty, natož značené. Když v pozdním odpoledni docházím k autu, jsem bohatší o parádní zimní den!

Přidáno: 11.8.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi