Dvakrát odložené zimní Tatry s Davidem a Innou nakonec proběhly až začátkem března. Večer před odjezdem se scházíme v Praze v pohostinství u Staré pošty, do nočního vlaku tak jdu zejména já tradičně už v povznesené náladě a piva v kupé (které máme jen pro sebe) ji ještě podporují. Nálada výtečná a plná očekávání. Regiojet má přes dvě hodiny zpoždění, což je paradoxně dobře, neboť v L. Mikuláši nemusíme 2h čekat, ale přecházíme rovnou na autobus. V 7h ráno jsme vyklopeni v Podbanském a koukáme na zatažené nebe. Prvním šokem je absence sněhu, která nás bude provázet až někam do 1300m nad mořem; vysoké teploty posledních týdnů jsou zkrátka znát. Přibližovací pochod je tím pádem ale jednodušší, neboť vede po asfaltce a nikoliv po rozbředlém sněhu. Jdeme po žluté značce až za mostek přes Kôprovský potok, tam uhýbáme doprava na lesní cestu, čímž jsme vstoupili do zakázané zóny a v té se porochníme celý následující den a půl. Čeká nás hřeben Liptovských kop, který je rezervací bez jediné turistické stezky už od r. 1948.
  Cesta stoupá ještě chvíli zvolna, až přijde konečně náš masiv a začíná pěšinka, hezky se klikatící smrkovým lesem. Sníh stále nikde. Jde se pomalu, bágl se stává nenáviděnou almarou a potím se jako stárnoucí pijan po devíti pivech, což asi bude tím, že tím pijanem opravdu sem a těch piv bylo předchozí den taky přesně tolik. Ale jinak se máme skvěle a těšíme se výš a výš. Mezi 1300-1400m nadmořské výšky se nenápadně přiloudá sníh, zatím jen zčernalý popadaným jehličím, ale čím výš jsme, tím víc přebírá svoji vládu, až nakonec budeme čistě v jeho království. Kolem 1650m se ztrácí les a někde v té výšce se také oblaka poprvé trhají a ukazuje se velmi blízký Kriváň na pozadí modré oblohy - euforický okamžik! Pod prvním vrcholem (Všiváky, 1806m) nás překvapí řetízek medvědích stop, v této výšce a ročním období nečekaných... Vrcholek sám je zalit sluncem a počasí vypadá, že se už bude jen zlepšovat, kocháme se s nadšením. Cestou dále se ovšem obklopíme hájemstvím neproniknutelné mlhy, ve které stoupáme téměř celou dobu na Krížnou (2039m), druhý nejvyšší vrchol Liptovských kop. Je nám ale přáno, na vršku je opět krásně, takže zíráme fascinovaně do říše Vysokých Tater naproti, do oblačnosti, která je jen těsně pod námi, a okamžiky mají všeobecně všechny atributy zimní horské nádhery, která bere dech.
  Následující hřebenovka tento pocit jen prodlužuje, přes Predný a Zadný Holý vrch míříme k Veľké kopě (2052m), ve stoupání na její vršek se však opět vše zahalí do neproniknutelné mlhy a po dvou hodinách dobré viditelnosti máme opět rozhled jen nějakých 20m kolem sebe, a to pouze do chladivé a tajuplné bílé tmy. Nedá se nic dělat, druhou část hřebene jdeme takříkajích poslepu, smysly zrakové jsou utlumeny a sluchové dráždí jen vítr, občas zpívající v dírkách hůlek, které třímáme v ruce. Některá místa nejsou za dané situace příjemná, sletět dolů z hřebene se nám nechce. Ovšem šťastně přejdeme tři Gajarovy kopy (Veľká, Malá, Zadná) a kousek před posledním vrškem dne mlha opět klesne pod nás. Krásná odměna! Z Tichého vrchu (1979m) se tak zase můžeme rozhlednout a mimo jiné si i uvědomit, že hodina už pokročila, je třeba zmizet dolů do sedla, aby nás na hřebeni nechytla tma. Tuším ovšem ještě nějaké představení, tak se zdržím chvilku na vršku a rudé nebe zapadajícího slunce za bělostnými štíty je mi dopřáno... Krása! Pak už kvapím za mými společníky, hřeben si nachystá ještě jedno trochu nepříjemné místo, které slézáme s cepíny už za šera, ale šťastně a v klidu dorážíme nakonec do sedla Závory (1876m), které bude naším nocležištěm. Skvělý den to byl! A copak nás asi čeká zítra...

Přidáno: 20.8.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi