Spali jsme jako děťátka a v krásném jitru jsme vyrazili hned dále za druhým cílem, který mě vábil. Cima Valdritta je dalším z téměř stovky dostupných ultraprominentních evropských vrcholů, tudíž jsem měl jasno, kam se vydat ve druhém rozcházecím dni naší alpské anabáze. Cesta autem se trochu táhla a vedla místy po silničkách, kde by člověk protijedoucí auto opravdu potkat nechtěl, neboť by to znamenalo velmi zábavné a nikoliv krátké couvání. Dojeli jsme ale nakonec zdárně a po vydatné snídani vykročili jsme vzhůru ve zcela nehoralský čas 9:30. Kamenitá cesta a čím dál více spalující vedro, to byli naši společníci. Pich měl hned zpočátku závažný nevoňavý problém, tudíž jsem mu trochu utekl, ale poté ten kujon rychle a prakticky uskutečnil známé komunistické heslo dohnat a předehnat, takže jsem se mu po zbytek šestisetpadesátimetrového stoupání díval jen na záda. Ovšem - slovy onoho samotného spřízněného giganta - na mé tváři nebyla ani známka údivu. Táhlo se to poněkud, ale terén byl schůdný a ani závěrečné skalní pasáže nevyvolaly žádné mrazení v zátylku, vrchol ten byl zkrátka najednou náš a v houfu štěbetajících turistů užívali jsme úžasných rozhledů. Kliku jsme měli obří, neboť od Dolomit po Monte Rosu byly Alpy v dohledu a bonusem byl i 200km vzdálený hřbet severních Apenin, který opanoval jižní obzor. Radost!
   Jen s jedním vrcholkem jsem se ale spokojit nehodlal, tudíž jsme vyrazili po hřebeni k jihu - tedy přesněji, po hřebeni jsem vyrazil já a sbíral dvoutisícovky, zatímco Pich šel po značené trase traverzem kousek pod hřebenem, neboť mu je jako každému normálnějšímu člověku nějaký sběr vrcholů zcela u řiti. Já byl spokojen se svojí samotou; pěšinka mě v krásném počasí neomylně vedla přes štíty s krásnými italskými názvy jako Cima Prà della Baziva (2207m) a Punta Pettorina (2192m), až jsme se o nějaké dvě hodiny opět shledali na zalidněné Cima Telegrafo (2200m), kde jsme seznali, že to pro dnešek stačí a po dalším dostatečném vykochání vydali jsme se na sestup. Pich občas trochu kvílel a chtěl mě dekapitovat, neboť šutry a kořeny kleče byly pro něj a jeho „stará” kolena utrpením nezměrným, ale naštěstí mě jen počastoval pár nadávkami, takže má hlava zůstala na svém místě a k autu jsme zdárně došli. Nu a to byl konec zde, po zbytek dne jsme dřepěli v autě na italských dálnicích, platili mýto jak vzteklí, abychom se soumrakem konečně dojeli do kempu pod hlavní cíl výpravy... Ale o tom zase příště.


Přidáno: 5.3.2026 --- Fotky: B., Pich

© 2026 PlzDi